4.9. – Po třech dnech relaxace, balení, dodatečné oslavy narozenin a loučení, vyrážíme směr západ. Nejdříve rozlučka s Mexickým zálivem, i když se už nekoupeme, a dále v New Orleans oslavujeme dva roky trpění se navzájem J a spoluexistence.
Florida >Alabama>Mississippi>Louisiana
New Orleans leží na řece Mississippi a je kolébkou jazu a nočního hříšného života. Nejznámější je ulice Bourbon street ve Francouzské čtvrti. Je plná veselých, převážně opilých lidí. Tady američané žijí !! Samozřejmě jsme nemohli opomenout ani místní zvyk házení karnevaloých korálů z balkónu lidem, kteří ukážou kus svého těla (Tom tolik obnažených ňader v Americe ještě neviděl). A nemohli jsme vynechat ani Hurricane, což je orleanský special koktejl. A pěkně silný !
Lehce opojeni náladou a alkoholem usínáme v autě na placeném parkovišti v centru NO.
5.9. – Rozlámaní po pár hodinách vyrážíme směr Texas. Z NO se jede přes nádherný kus přírody – jezera, řeky a lesy, kdy dálnice vede po nesčetných mostech.
Snídani dáváme až v půlce cesty na Rest aree. Louisiana je hrozná placka a silnice jsou horší jak u nás. Hrozný tankodrom. Texas je na tom silničně už o něco lépe, ale stále jen placka. Po poledni přijíždíme do Angelina National Forest a stavíme stan v campu na břehu přehrady. Připomíná nám to Slapy nebo Mácháč, až na to, že voda je větší a nikde nikdo. 6 babek na noc, skoro jako u nás včetně kvality. Odpoledne trávíme u vody a procházkou lesem. Celkem brzy jdeme spát, jsme unaveni po pařbě v NO.
6.9. – Budíme se zimou, člověk by to ani neřekl. Asi musíme koupit spacák.
A hurá na Dallas.
Tady nahoře už je Texas mírně vlnitý, všude samý ranč, samá ohrada a koně, poníci, oslové, krávy a býci.
Po několika hodinách v autě a po projetí Dallasem, což je obrovské betonové město, na půl rozestavěné, konečně nacházíme čirou náhodou po dvouhodinovém bloudění Murrel Park na břehu jezera Grapevine. Rychle koupačka, večeře a postavit stan. Nikdo po nás nic nechce, jen nějaká zvířátka nás stále špehujou a čekají, až zalezem, aby mohli prozkoumat, jestli jsme jim něco nechali. Tom ví, jak se zvířátka jmenují, jen si nemůže vzpomenout. Vypadají jak malí medvídci s dlouhým pruhovaným ocasem.
7.9. – Probouzíme se opět do slunného dne, dnes už v pohodě, jelikož máme spacáček.
Míříme si to Texasem dále na západ. Neustále míjíme spousty rančů, většina z nich jsou pěkné residence. A jelikož je neděle, parkoviště před kostely jsou narvaná k prasknutí.
Wichita Falls je město nazvané po vodopádech, které byly koncem 20. století zničeny přírodní katastrofou. Roku 1987 byly znovu uměle vytvořeny a je až s podivem, jak jsou vysoké na rovinatý Texas. Jediný nedostatek je ten, že jsou přímo vedle dálnice…
Po cestě dále na západ vidíme ropná pole a vrty. Celkem to hyzdí krajinu, už takhle ne moc pěknou. Dlouhé roviny bez přírody, vyprahlá země. Odpoledne přijíždíme na Quanah do Copper Breaks State Park a jsme příjemně překvapeni. Camp je rozmístěn skoro po celém parku plného spousty zákoutí a jezírek. Před večeří děláme asi 4 míle dlouhou procházku a jsme uchváceni rozkvetlými kaktusy a nedotčenou přírodou. Jeden nevěří, kde se to tu bere. Po večeři ještě relaxujeme před stanem, pozorujeme zajíce a posloucháme longhorny, což jsou divoké krávy s dlouhými rohy. V 16. století zde byli krávy hnědé, na mléko a maso a krávy černé, pro zápasy. Z těch černých se stali divoké, nazývané longhorns a dodnes žijí v tomto parku.
A jeden baráček pro ilustraci v nedaleké vesničce v úplné rovině.
8.9. – Vítá nás Nové Mexiko, země umělců a „dětí květin“. Architektura domů je ojedinělá v USA, domy z vepřovicových cihel s tichými vnitřními dvory, dále podloubí, kašny, fontány a žádné mrakodrapy.
Stále se motáme kolem old route 66 a přes El Dorado přijíždíme do Santa Fe. V knihovně zjišťujeme, že náš příjezd do Las Vegas je očekáván až 8.10., což mění naše plány.
Jinak Santa Fe je nádherné městečko na úpatí hor v duchu mexicko indiánských tradic, kde centrem je náměstí Plaza s muzeem a vládním domem ze 17. století. Tom je totálně unesen.
Jedeme do campu u Cochiti Lake. Před námi, za námi a nalevo hromy blesky a už se to řítí na nás. Dobrá průtrž. Stan stavíme ještě lehce za deště, ale večeříme už pod jasnou oblohou a měsíc svítí jako blbec … jestli to není tím, že bude úplněk.
9.9. – Připlácíme ještě jednu noc a razíme na Kasha – Katuwa Tent Rocks. Skály vznikly vulkanickou činností před 7 milióny let a jsou opravdu úchvatné. Jen cesta k nim je štěrkovitá a hrbolatá a modlíme se, ať se nám Sněhurka nerozpadne. Náš tachometr na této hrozné cestě otočil 6 čísel. Sněhurka má natočeno 160 000 mil.
--- | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | ---
V campu dáváme sváču, Tom študuje mapy a já si brnkám na kytaru. Když tu náhle, z čista jasna, bouřka jako prase. Zatěžujeme stan vlastními těly, vyrvalo nám to pár kolíků, nic takového jsme ještě nezažili. Nebýt ve stanu, tak máme po něm. Bouřka je všude kolem nás.
10.9. – Stan přežil, my taky a po snídani na ohýnku – mexické placky – razíme do velké díry, cca 750km. V Alburguergue projíždíme knihovny na internet, ale všude jsou na kartu, tak kupujeme jídlo a jedeme pryč. Ani Vašek nebere telefon.
Tom si povídá se stěračema, venku prší a pomalu vjíždíme do Arizony, země suchých stepí, pouští a skal. Také země indiánských kmenů Hopi a Navahů a od 19. století Apačů, kteří tu hledali nové pastviny. Pod vedením Cochise a Geronima bojovali proti nadvládě „bledých tváří“. Večer přijíždíme do campu na Desert View. Vstup do parku je 20$, ale už tam nikdo není (ale stejně máme kartu) a camp stojí 10$. A navíc je pěkná zima.
11.9. – Dnes máme v plánu dojet do Grand Canyon Village. Jedeme podél kaňonu, stavíme na vyhlídkách a kocháme se krásnými výhledy. Desert View Point a jeho věž, Navajo Point, Lipan Point, Moran Point, Gran View Point – potkáváme tu starší češky. Pohybujeme se autem ve výšce okolo 2300m n.m. a řeka Colorado teče v kaňonu ve výšce kolem 700m n.m. Délka kaňonu je cca 450km a veřejnosti je přístupná jen malá část. Za Mother Point necháváme auto a část na Hermits Rest jedeme busem, který tu jezdí zdarma. Na Hopi Point a Pima Point je vidět až na Colorado, které je pěkně bahnité.
Večer jedeme do campu Ten-X za 10$/noc, kde budeme i zítra. Bohužel nás začíná zlobit Sněhurka, něco s baterkou.
12.9. – V noci je 6C, pěkná kosa. Ráno v sedm jedeme na Grand Canyon, chceme jít stezkou Bright Angel Trail. Vycházíme v 7:45 a cesta dolů rychle utíká. Za pár hodin jsme v Indian Garden a měníme plán, jdeme až k řece. Kolem 11:30 jsme u bahnité Colorado řeky a vychutnáváme si okolní přírodu. Cesta zpět je drsná. Na slunci je v Indian Garden 46C kolem třetí odpoledne, tzn. u řeky muselo být v poledne pravé peklo (min o 10C více). Cestou zpět potkáváme samé veverky (asi tak 50), 1 chřestýše, stádo mul, 4 rafty a 1 srnku. Totálně oddělaní vystupujeme takřka po čtyrech po 6. hodině večerní. Cesta nám trvala 10 hodin, kdy podle průvodce o něco kratší trvá 12 hodin a navíc není doporučeno (je zakázáno) podniknout to co my v jeden den kvůli teplotním rozdílům. Délka byla cca 26km tam a zpět, převýšení 1,5km, teplotní rozdíl 35C. Usínáme totálně mrtvolní…
13.9. Vstáváme po 13 hodinách spánku a ještě cítíme, že to není ono. Puchýře na prstech u nohou nám dávají za pravdu. Navíc sluníčko se do nás opírá, což nám nedělá moc dobře. Razíme do města Flagstaff. Výměna baterky (s 5ti letou zárukou) nás stojí 141$, ale stále ještě není vše OK se Sněhurkou. Po knihovně razíme hledat camp. Jedeme do Mingus Mountain přes horské městečko Jerome. Už je skoro tma, tak ani moc nevidíme, kudy stoupáme. Po prašné cestě dojíždíme poslední 3 míle do campu. Po sléze zjišťujeme, že hudba, kterou slyšíme není zábava, ale motlitby. Urychleně mizíme a stavíme stan u prašné cesty kousek dál. Camp je zavřený a podél cesty je spousta lidí. Konečně campování, které nám připomíná Čechy, příjemní a společenští lidé.
14.9. – Ráno nás budí sluníčko a odjíždějící auta. Skupina nadšenců s WV microbusy. Po snídani sjíždíme zpět dolů. Jsme překvapeni. Byli jsme až na vrcholcích hor, 16 mil stoupání úzkou silničkou. Sněhurka dostává zabrat, cestou dolů nám pekelně smrdí brzdy.
Montezumova studna je naše dnešní první zastávka. Voda má celoročně 25C a kanálem z ní odtéká chladná pitná voda, původně do Montezumova hradu, který je ve skále vytvořen částečně uměle a částečně z jeskyní. Tom zná hrad ze hry na PC a je unešen, že ho vidí na vlastní oči.
A opět jeden baráček, ne zase až tak obvyklý.
Dále pokračujeme na jih krajinou Arizony. Mění se neustále její ráz, hlavně při přejíždění hor. Neustále kolísáme ve výškách kolem 2000m n.m. Odpoledne přijíždíme na Rooseveltovu přehradu a jdeme se schladit. Na parkovišti se s námi seznamuje jeden mladý americký pár, který si to tam nejspíš rozdával a my je vyrušili. Jdeme se s nima koupat na rampu pro lodě, ale nic moc čisté. Večer opékáme párečky na ohni. V noci nás pouze budí kojoti přímo za stanem. Vladěnka musí čůrat, Tom spí a nechce jít ven je vyhnat.
15.9. – Není nic lepšího, než si ráno zaplavat. A už hurá směr Phoenix. Arizonská poušť je pěkně vyprahlá a všude samý kaktus.
Město Phoenix leží v „Údolí slunce“ obklopené horami. Je tu taková výheň, že na Floridě byla oproti tomu zima. Navštěvujeme Pueblo Grande Museum, které je místem, kde bylo odkryto 2000 let staré sídlo indiánů kmene Hohokama.
Přesto Tom tvrdí, že Santa Fe je mnohem osobitější než Phoenix, bájné město.
Večer přijíždíme do Yumy do campu. V této vyprahlé zemi to je nářez. Je to něco jako stanovat na parkovišti. Země tvrdá jako beton a sálá teplo celou noc. Ještě, že tu je chlazený bazén, vířivka, stolní fotbálek a kulečník. Teploměr ukazuje nonstop přes noc 35C.
16.9. – Upečení jako kuřata balíme stan, dáváme prát prádlo a celé dopoledne ležíme u bazénu a plánujeme poslední tři týdny dovolené v Kalifornii.
Po obědě v Golden Corall, přejedení míříme k Pacifiku. Po cestě jsme překvapeni hraniční kontrolou. Nicméně celník je usměvavý a doporučuje nám dobré hospůdky. Tyto kontroly jsou na hranicích s Arizonou, nejspíš kvůli Mexiku, které je hned tady kousek (Později se dozvídáme, že to jsou údajně zemědělské kontroly a jsou po celých hranicích Kalifornie, ovšem otázka je, zda je to tak opravdu, když tak kontrolují doklady).
Posloucháme mexické rádio, projíždíme San Diegem oblíbenou rychlostí 66,6 mil/hod (limit je 65) a všichni nás předjíždějí. Ubytováváme se v campu přímo na pláži, bohužel i přímo u silnice. Pacifik je zase úplně jiný, ale opět slaný.
17.9. – Ráno nás budí vlak, ale naštěstí alespoň neduní zem jako v Berouně J A malé překvápko, Tom má v puse tenisák. Bolí ho zoubek. Užíváme Pacifiku, dokud se v něm dá alespoň ještě plavat. Je chladný, ale čistý, i když nějaká bouře natáhla na kraj chaluhy. Všude je spousta surfařů, někteří to i umí. Lehce přismahnutí vyrážíme do centra San Diega. Nejprve zastávka na univerzitě v knihovně, ty študáci si tu ale žijí. Univerzitní komplex se rovná malému Brnu. Mají tam prostě vše.
Balboa park je zase místo, kam chodí lidi odpočívat a relaxovat do muzeí, kterých tam je plno. My se jen procházíme a vychutnáváme atmosféru pohody.
18.9. – Připlácíme ještě jednu noc a rozhodujeme se lenošit celý den. Nejdříve hledáme levný obchod s jídlem, je to problém. Jsou tu spíše menší obchůdky a mají vysoký výběr sýrů. To vidíme poprvé a hned toho využíváme. Dokonce tu je i eidam. Ale ten někdy příště. Odpoledne trávíme na pláži. Už nám ani oceán nepřijde tak studený.
19.9. – Dneska to bude bezva. Ráno valíme všechny své ostatky z campu a jedeme směr Seaworld adventure park. Na systém parku jsme už zvyklí z Orlanda, takže nám nedělá problém si podle času připravit plán atrakcí. Perfektní vystoupení Dolphin discovery s nečekanou koupelí, protože slovo sprcha nevystihuje ocas toho delfína, který si nás vybral jako svou přátelskou oběť a pěkně nám to nandal. Po vyždímání na záchodě děkujeme za sluníčko. Podobnou sprchu dostáváme později na The Shamu adventure (velrybí show). Je tu obrovské množství akvárií s podmořským životem a nechybí snad vůbec nic. Od prťavých různobarevných rybiček přes pyraně, medúzy, mořské koníky a chobotnice k rejnokům, žralokům a obřím rybám. Je to jeden z nejhezčích mořských světů. Malé dobrodružství prožíváme na shipwrecku rapids, což jsou malé raftíky na rozbouřeném kanálu. Vyhlídková jízda lanovkou nad zálivem, novinka ve 4D – lighthouse (ponurý příběh s duchy v majáku), vystoupení pejsků a jiných domácích zvířat, lední medvědi, tučňáci, tuleňové, mroži, plameňáci … no prostě bomba. Za 40$ to určitě stálo za to.
Vzhledem k tomu, že je pátek, jsou všechny campy u moře plné a motely drahé (50$ a více). Cestujeme do vnitrozemí a usidlujeme se v horách, kde je pouze parta ožralých amíků.
20.9. – Nevyspalí odjíždíme na snídani na vyhlídku a za trest neplatíme. V Albertsonu utrácíme hříšné prachy za jídlo a pití a děláme barbecue day u jezera Elsinore v campu jako správní amíci. Nejdříve válenda u vody, pak trochu hudby na kytárku a na konec grilování kuřátek, vínečko, jahůdky a zlatá tequilka. Spát jdeme velmi spokojeni a lehce opojeni.
21.9. – Všude plno mravenců, ach jo. Nasnídat, zabalit, kouknout na stopy od kojotů, kteří zase brázdili kolem stanu, vykoupat a rychle k moři. Jo a ještě říct „by“ Larrimu – manager campu – správnej černošskej stařík J
V LA jsme v zácpě na freeway, nějaká bouračka. Do campu v Leo Carrilo State Park 13 mil od Malibu (část LA) dorážíme odpoledne a razíme na pláž. Všude samý surfař, fouká studený vítr, ale svítí sluníčko. Pacifik je prostě už jen pro otrlé.
22.9. – Dopoledne vyrážíme do Santa Monica Mountains, které jsou hned za campem. Nad oceánem je mlha, ale v horách to do nás pere.
Odpoledne razíme opět na pláž a do vody. Nejsme přece z cukru. Vyhání nás až příliv, který nezastavil ani Tomův příkop a namočil nám ručníky a prostěradlo J A dnes je smutný den pro naši kytičku, kterou máme z Pensacoly z 1. apáčka. Pěkně nám rostla a cestovala s námi a dnes nám ji nějaké zvířátko okousalo, až skoro celou sežralo. No uvidíme, jestli to rozchodí.
23.9. – Dnes jsme vstali s pevným úmyslem dostat se konečně do vytouženého Hollywoodu. Před polednem vyrážíme a za hodinku jsme tam. Je to nádhera, lidi tady prostě žijou. Jdeme po chodníku slávy a zakopáváme o jména slavných hvězd. Je jich více než 2500. Porovnáváme otisky nohou a rukou s otisky nejslavnějších osobností showbyznysu světa. Nádhera. V amfiku Hollywood Bowl vstřebáváme dojmy a představujeme si, jaké to musí být při vystoupení Losangelské filharmonie. Vstupenky stojí od 1$ až po 105$. V prvním případě je třeba dalekohled, v tom druhém vata do uší J
Večer opět děláme ohýnek a konečně mi Tom dopřál melouna. Nedočkavostí ani nedýchám.
24.9. – Celý den válečka a koupačka, no prostě pohoda. Večer se nám nedaří kontaktovat novou práci a ani Vaška. Uvidíme zítra.
25.9. – Balíme se z campu a razíme na univerzitu na internet. Zjišťujeme pár potřebných info, nakoupit a jedeme do campu Thornhill Broome, 21 mil severně od Malibu.
Fouká tak silný vítr, že musíme stan zatěžovat kameny. Večer se to ale uklidňuje a můžeme opékat masíčko. Je to paráda. Přímo na pláži a moře nám dělá krásnou kulisu až do rána, jelikož je skoro na dosah ruky.
26.9. – Nemůžeme se stále dovolat Vaškovi, tak razíme na internet. Tam také nic. I když jedna příjemná zpráva, dostali jsme každý na posledním šeku z hotelu o 100$ víc. Díky Claudie. Odpoledne se válíme u moře a večer jedeme hledat camp. Opět to bude problém, jelikož je pátek a u moře jsou všechny plný.
Razíme opět do vnitrozemí do Los Padres National Forest. Nocujeme na pěkném místě v horách, ale bez vody.
27.9. – Při snídani nás žerou mouchy, tak se rozhodujeme jet dál. Projíždíme si hory větší než Krkonoše a kocháme se krásou. Odpoledne se konečně dovoláme Vaškovi a rozhodujeme se zůstat ještě u LA. Bohužel na námi vybraný camp míří jedno hasičské auto za druhým a zjišťujeme, že celá oblast je v plamenech. Celkem hrůzné. Raději pouze projíždíme a jdeme hledat dál. Další camp asi vyhořel nedávno. Kolem pouze černá měsíční krajina, stromy černé a bez listí, nic moc, navíc za kopcem stoupá kouř, raději opět pryč. Nakonec nacházíme pěkný camp u Santa Paula, kde stavíme stan a vaříme večeři na ohýnku. Při tom nás ze stromu pozoruje krásný páv.
28.9. – Po noci, kdy posloucháme v dálce vytí šakalů míšené se štěkáním psů, balíme stan a jedeme ke vstupu do parku. V kleci si prohlížíme exotické ptáky, kachny a slepice. Nejvíce nás zaujal obrovský barevný papoušek, který se zdál velmi přátelský. Tom se ho snažil naučit „vole“, ale místo toho mu málem uklovnul prst. Poté se s ním rozloučil slovy „bye-bye“.
Vracíme se na pobřeží k Malibu do campu na pláž a těšíme se, jak se dáme kuřátko. Naše plány maří náš soused René Rodriguez, který nás zve na bohatou večeři – masíčko dvou druhů, brambory, rýže, salát, kukuřice, pivko, vínko, likérek. Spát jdeme přejedení a lehce opojeni. Přidávají se s námi do konverzace i okolní amíci a zjišťujeme, že arizonské kaktusy se vyskytují pouze v Arizoně v poušti až do Mexika a v Africe. A také, že 80-90% arizoňanů mají klimošku a bazény, aby se měli jak chladit.
V noci nás pouze budí vlny, které jsou už jen 8 metrů od našeho stanu.
29.9. – Dáváme snídani s Reném, opět nás zve. Slanina, brambory, vajíčka, pancakes a juice. Napcháváme si bříška, loučíme se s naším milým hostitelem a jedeme na internet. Tam zjišťujeme, že naše budoucnost je v mracích asi jako oceán – nejen, že naše doklady jsou již neplatné, ale také že člověk, který nám je měl zařídit sice existuje, ale není si toho moc vědom. Uvidíme, jak nám to Vašek objasní. Práce ve Vegas je taky ve hvězdách, tak se rozhodujeme vyrazit na sever do San Franciska a do Sequoia, dokavad nepotřebujeme sněhové řetězy, neboť nás René ubezpečil, že tam brzy bude chumelit. Nocujeme v campu v San Simeon u pobřeží Pacifiku.
30.9. – Po Pacifik Highway 1, jak je nazývána, jedeme přímo po pobřeží, po útesech skal směr na sever. Z počátku je mlha, že nic nevidíme a pak najednou frk a slunce. A úchvatné pohledy na oceán, hory a přírodu. Cesta je dlouhá, ale nádherná. Stále ještě dojídáme různé pochoutky od Reného a děkujeme. První camp je zavřený, tak razíme do San Franciska a přejíždíme Golden Gate Bridge, který je celý zahalen mlhou. Dále projíždíme částí Sausalito a kocháme se pohledem na zátoku. Pozorujeme západ slunce nad oceánem spolu s mlhou, která je všude přítomná. Drandíme po úzkých silničkách směrem na sever od Friska a nocujeme v lese v Mt. Tamalpais State Park.
1.10. – Rozhodujeme se, že musíme už konečně koupit spacáky pro oba. Pod dekou se to už nedá. Zima. Do Friska se vracíme přes Golden Gate Bridge a platíme mýtné 5$. Celkem pálka. Včera jsme to neplatili.
Ve Frisku jdeme opět na univerzitu na net a poté jedeme na Twin Peaks, kde je nádherný výhled na město. Bohužel my vidíme pouze pár rozdávající si to v autě a kolem samou mlhu. Dále pokračujeme na downtown a přes China town a North Beach plné obchůdků a kaváren až k zálivu, kde se kocháme pohledem na bývalou věznici Alcatraz, kde byl vězněn třeba i Al Capone. Je to 2 km přes ledovou vodu, plnou žraloků a nebezpečných proudů. Je to skalnatý blok o rozloze 5ha, bez půdy a vody. Muzeum v přístavu je plné starých věšteckých a hracích automatů, celkem prča si to prohlédnout.
A opět přejíždíme „Zlatou bránu“, tentokráte už naposledy. Je dílem Josepha Strausse a je to nejkrásnější visutý most světa s délkou 1280m. Byl dokončen roku 1937, po čtyřech letech. Dnes stejně dlouho trvá jeho natření.
Jinak Frisco je na 40 návrších a pahorcích u zálivu a funguje tu městská tramvajová doprava. Název Frisco se nedoporučuje vyslovovat na veřejnosti, místní to nemají rádi.
Přes Sacramento pokračujeme do Rena – Nevady. Se Sněhurkou jsme dnes přetočili přes 10000 mil (16 tis. km).
Nocujeme u hranic s Nevadou na sever od Lake Tahoe. Camp je již opuštěný a připravuje se na zimu. Jeden místní nám přináší dřevo na oheň.
2.10. – Asi máme štěstí na lidi. Omrzlý stan, námraza všude kolem a soused přináší teplé kafe a plynový ohřívač, abychom se zahřáli. Není nic příjemnějšího. V noci bylo –2C…
Tak jsme zjistili v Renu, že si z nás Vašek udělal dobrý den. Firma, kde jsme měli pracovat neexistuje a doklady nám taky nikdo nevyřizuje. Takže jsme vyměnili ve Walmartu náš slabý spacáček za dva teplejší a cestujeme dál.
Lake Tahoe je třetí největší jezero Severní Ameriky, hluboké cca 600m, kdy dno je níž než město Carson City pod horami. Voda v jezeru je nádherně čistá.
Dojídáme zde 2l zmrzliny za 1,50$ a využíváme sluníčka k získání energie na noc, která bude opět v horách. Jedeme směr Yosemite National Park oklikou Nevadou, kde objíždíme inspection station. A dále přes Bridgeport, do výšky 3000m n.m., pak dolů k jezeru Mono Lake do výšky 2000m n.m. a zase nahoru do campu do březového háje.
3.10. – Po cestě Tioga Road projíždíme parkem, všude je varování ohledně medvědů a do výšky kolem nás se tyčí žulové skály. U jezera Tenaya jsme překvapeni čistou průzračnou vodou a teplotou. Moře bylo studenější. Pohybujeme se ve výšce +- 3000m n.m., svítí sluníčko, skály jsou bílé, ale vzduch je ledový. Nějak jsme si neuvědomili, že je pátek, takže všechny campy jsou plný. Naštěstí Hodgdon Meadow místo ještě má pro dnešní noc. Zítra uvidíme. Dáváme si oběd a jdeme do lesa na dřevo. Na zítra už plánujeme túru. Jelikož Tom už nám zarůstal vousem, nastalo odpoledne velké holení. Konečně po týdnu a něco má camp zásuvky.
4.10. – Připlácíme ještě jednu noc, naštěstí je volno a razíme do Yosemite Valley. Také zjišťujeme, že camp měl v noci návštěvníka a to jednoho místního méďu. Vyrážíme na túru na Yosemitský vodopády, jdeme až na vrchol. Vodopád má 500m a pod ním je ještě malý. Vystoupali jsme až nad vodopád, který teče z výšky 2200m n.m. Jelikož je podzim, je bohužel trošku bez vody. Nahoře se opalujeme tak 2 hoďky v korytu potoka, který vodopád napájí. Kaluže vody, co tu jsou, jsou pěkně ledové.
--- | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | ---
Dole jsme v cuku letu, ale nemůžeme odjet. Na cestu se sesypalo kamení, takže momentálně žádný exit. Jsme uvězněni v údolí Yosemitské vesnice. Jdeme si koupit mňamku a odjíždíme až kolem sedmé večer. Kamení stále není odklizeno, ale z jednosměrky na druhé straně dělají obousměrku. V campu roztápíme ohýnek a za vůně dřeva si děláme skvělou večeři.
5.10. – Balíme, snídáme a opět vyrážíme na vodopády. Dnes doufáme, že už vodní.
První vodopád Bridalveil je 250m vysoký. Trošku to tam čůrá, ale žádný zázrak.
Nazouváme řádnou obuv a razíme do skal. Vernal vodopád je něco přes 100m a už je to lepší i s vodou. Šplháme až nahoru, kde je nádherný výhled a Emerald Pool, které láká ke koupání. Je ale strašně ledový. Dále pokračujeme k Nevadskému vodopádu, vysoký necelých 200m. Jdeme opět až nahoru a zpět se vracíme druhou stranou. Z části (velmi malé) jdeme i po stezce Johna Muira (prozkoumával tuto oblast), která je celá dlouhá 340 mil.
--- | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | ---
Na jaře bývá více vody, ale také více turistů. Dnes jsme ušli něco přes 11km, asi jako včera. Odjíždíme z Yosemite nadšení a unešeni krásou zdejší přírody.
Campujeme kousek od Fresno u jezera Millerton.
6.10. – Ráno rychle balíme a odjíždíme bez placení. Opět se nám vydařil trik, kdy máme vyplněnou, ale neodevzdanou obálku s penězi. Máme připravenou dvacku s tím, že nemáme drobné. Občas se to dá, takhle po sezóně a mimo víkendy.
Podél vinic, polí s bavlnou a ovocných sadů jedeme do Sequoia National Park. První zastávku děláme na vyhlídce s výhledem na Kings Canyon. A potom už hurá na okružní stezku Congres Trail 3,2km dlouhou a vedoucí pod obrovskými sekvojemi, největšími stromy naší planety. Dožívají se 2000 let. Jsou to, podle Johna Muira, první stromy, které ráno pocítí nesmělý dotek slunečních paprsků a poslední, které se s nimi večer loučí. Králem sekvojí je General Sherman Tree, 83m vysoký, 3000 let starý, s obvodem kmene 31m a stále ještě roste. Větve začínají 40m nad zemí. Sekvoje mají svůj obranný systém, který jim umožňuje přečkat tolik let a sžít se i s ohněm. Procházet se pod těmito stromy je úchvatné a božský klid, který tu je, je ohromující.
Procházka kolem Půlměsíční louky – Crescent Meadow, nás zavedla k domku v jedné sekvoji – Tharp´s Log – letní sídlo prvního usedlíka gigantického lesa, který zde i zemřel, když mu bylo 84 let. Výstup na Moro Rock po schodech s 91m převýšením nám umožnilo nezapomenutelný výhled na hory na západě. Sněhurkou jsme pak profrčeli tunelem ze sekvoje a nekonečnýma serpentinama dolů do campu pod parkem.
Ráno jsme vystoupali cca od 250m n.m. až do výšky přes 2000m n.m., kde jsme se celý den pohybovali (místy až 2400m n.m.). Camp jsme si našli opět v nížině, kde je v noci ještě relativně teplo. Večer voláme na inzerát ohledně práce v LA a dáváme si hned schůzku.
7.10. – Jedeme zpět do LA (kolem místa, kde před nedávnem hořelo a kolem Pyramid Lake), máme sraz s Ludvíkem u mekáče. Domlouváme se na podrobnostech a v podstatě snad máme práci, ale nemáme kde bydlet. Zkoušíme pár tipů, ale nic nevychází. Jedeme ještě do campu v Dana Point a zítra se uvidí.
A tímto také končí naše cesta na západ.
